Ukázky z knihy

Ochutnávka zdarma

Vzestup Nepolepšila

Moje duše? přemýšlel, kéž by to tak bylo. Takže opravdu máme duši? Byl to on, který utíkal všude po svém těle, ač neměl kam, před tím hororem zápasu se smrtí? A vůbec to stěhování uvnitř svého těla! Co je to za blbost?

Jarda Mercury

Dlouho předtím, než rozuměl politice, i když ji vlastně nikdy docela nerozuměl, chtěl například vědět přesné důvody, proč profesionální komunisti směli mít kapitalistické věci. Matka mu vysvětlila, že komunista je nepřítelem kapitalismu, a proto může mít americké džíny a kouřit Marlbora, aniž by to nějak ovlivnilo jeho politický pohled na svět a pošpinilo jeho morálku. Komunista je imunní vůči vlastnictví, proto může mít dvoupatrovou vilu, a přesto zůstává komunistou. Jiný, úplně normální člověk by se tím jenom zkazil a zradil by pak svou socialistickou zemi.

Jarda s tím moc nesouhlasil a označil ty důvody za pěkné sviňárny. Na což mu matka odpověděla, že má možná pravdu, a už se dál bavili zas o něčem jiném. Byla spokojená s jeho smyslem pro humor.

Ba v metru

Ba seděl v metru, cestou domů na kolej, a snažil se rozluštit v knize biofyziky významy záhadných a spletitých vzorců o vzniku a zániku různých částic hmoty ve vesmíru námi obývaném, když těsně vedle jeho pravé nohy dopadla tlustá částice plivance. Plesk!

Teprve teď si uvědomil zánik nehmotných částic relativní pohody a vznik husté záporné energie, určitě z mnohem větších částic hmoty, než kniha popisovala, která vagon, v němž seděl, negativně ionizovala. Naproti němu seděli tři mladí, ale jaksi přerostlí kluci, kteří museli nastoupit v poslední stanici, kde vlak zastavil. Kluci byli bohužel bezvlasí, což nepředpovídalo nic příjemného.
Ba se pokradmu koukal kolem po spolucestujících, zda by tam nebyl někdo, kdo by se odvážil odvrátit katastrofu, která mu bezprostředně hrozila. Sice by se našel někdo s tělesnou konstrukcí splňující kritéria potřebná k tomuto účelu, čistě teoreticky, ale bohužel se zdálo, že ten či onen byli zaneprázdnění něčím důležitějším.

Jeden z nově nastoupivších pasažérů bez vlasů komentoval situaci. "Ty vole, jak může být někdo tak vošklivej?"

Ostatní bezvlasí kámoši přitakali, jako že jeho starosti také opravdu chápou.

Muzeum Holocaustu

Byli v dalším prostoru neprostoru a Nepolepšil zahlédl někde mezi sebou a ničím veliký syčící neforemný balvan z čistého sněhobílého mramoru. Z mramoru, který působil jaksi živě, se vznášela mlhavá nehmotná pára, ale zato naplnila okolí hmatatelným mrazem, který pronikal až do duševních kostí.

"Co to je," zeptal se Nepolepšil s posvátným úžasem. "Já jsem čekal nějaké to vězení, kde fašisti vraždili židy a jiné, prý jim nepohodlné, osoby, nebo něco takového."

"Ano, Nepochopile, byla to hanba lidstva. Miliony nevinných lidí zaniklo krutou smrtí rukama takzvaných fašistů a nacistů, bestiálních bytostí. I to je součástí tady té věcičky, kterou před sebou vidíš. Je to ultrakondenzovaný žal," řekl Osoba a z respektu stáhl kapuci a odhalil holou lebku.

"Toto je fluidum žalu odňaté z mrtvých, kteří přicházeli z celého světa v takovém hororu, že by z toho mohli teoreticky zaniknout a spadnout do zapomnění, do skoro absolutní amnézie i jako duše. Toto jsou zhmotněná muka jen za posledních pět tisíc let zemských dějin. Lžička této hmoty má takovou koncentraci, že záporná energie uvolněná při jejím rozpadu by zmrazila zemi na sto let a zničila všechno živé. Ano, nutno podotknout, že je to dílo člověka.

Jarda Mercury

Učila ho věci, které chyběly v našich takzvaných základních, středních, vysokých a ještě vyšších školách. Učila ho, jak se učit, a ukazovala mu směr, kudy a kam musí jít, aby se setkal s věděním. Učila ho např. "dívat se". Skutečně a doslova se dívat. Vzala ho s sebou na procházku po městě a řekla mu, aby se díval a říkal jí, co vidí. Nikdy mu neřekla, co má vidět. Povídal jí o tom, co lidi na ulicích měli na sobě, jak chodili a tvářili se, popisoval auta a četl nápisy před vchody různých obchodů... atd.

Povídal: "Ti pánové jsou ožralí."

"Říká se opilí."

"Ano, jsou hodně opilí." Nebo: "Tato paní voněla jako mýdlo, které máme v koupelně, a měla monokl. Asi ji zbil manžel."

"To jsi neviděl."

"Pak se asi s někým prala."

"Říkej mi prosím jen to, co vidíš, jo?"
"No dobře, tam v tom obchodu stojí lidi ve frontě, protože se tam prodávají banány."

"Jak to víš?"

"Protože jsem odtamtud viděl vycházet dva lidi, kteří si odnášeli banány." Nebo: "Tahle silnice je oprýskaná a zdá se, že už hodně dlouho..." Atd.

Jenomže jak by mohl člověk uhodnout, Jarda viděl také spoustu podivných věcí, které ostatní neviděli, přestože jsou všem na očích. Tyto věci se jaksi neshodovaly s tím, co se říkalo ve školách a v televizi.

A tak již za útlého věku přišel sám na to, že v této zemi a možná i všude jinde, kde kvetla společenství člověka, něco tak docela nehraje bez ohledu na to, co říkali v televizi, co psali v Kapitálu nebo v bibli.

Dežo band 007

Jednou z pozoruhodných vlastností Jardy, která se mu zatím vždy vyplatila, bylo, že se pro začátek se svými nápady nikomu nesvěřoval. Věděl, co by přišlo, kdyby se snažil získat radu od přátel nebo i takzvaných expertů na věc. Většina by se ho snažila od věci odradit, a to nepřímo i přímo, s praktickým, logickým a fantastickým odůvodněním, proč to nejde.

Ani jim to neměl za zlé. Prostě to považoval za neměnnou, ač hloupou, lidskou povahu, že pokud nějaký nápad nepocházel od nich samotných nebo od nějakého známého "experta" a nebylo to mnohokrát vyzkoušeno, tak to odmítali uznat. Z nějakého jemu neznámého důvodu lidi neočekávali úspěch od člověka, kterého "dobře znali". A přitom neustále obdivovali úspěšné osobnosti z celého světa, které se vypracovaly od nuly.

Jako zajímavý jev dále považoval určitý druh lidí, kteří brali věci osobně a začali na vás přímo či nepřímo útočit, ať jste dělali nebo chtěli dělat cokoliv. Dost uměleckých osobností bohužel dělalo tu chybu, že se snažilo jít s těmito lidmi do diskuze a vysvětlovat, ospravedlňovat a bránit svůj úmysl, svou tvorbu a sebe sama. Nedocházelo jim, že zatímco přirozeností umělce je tvoření, existovali ti, jejichž přirozeností je ničení. Tečka. Nikdo neuvěří, kolik geniálních umělců bylo právě takto zničeno. Mimochodem, tenhle fenomén neexistuje jen v umění. Je to ve všech oblastech života včetně politiky. Většina se snaží něco vybudovat, ale je pár těch mezi námi, jejichž posláním je ničit. A chudák ten, který se snaží s nimi o svých úmyslech diskutovat.

Jaroslav Hrozil mladší

"Jedno dobré vybavení policisty stojí kolem třiceti tisíc korun. A když k tomu přičteme protiplísňové ponožky, kukátka, štíty... atd.," pyšnil se mladý Jarda.

Je to pěkný byznys, přemýšlel otec Jarda Hrozil. "Jeden polda za třicet táců se prochází městem," prohodil a jeho podnikatelský duch se na chvíli odtoulal do mlhavých obrazů světa byznysu, zda by do toho také nějak nešel se svými lidmi z klubu Bílý Tygr.

Terapie

Nepolepšil si musel na své nové postavení duše bez těla nějak zvykat. Chtěla se mu točit hlava, ale protože žádnou neměl, tak byl ještě víc zmaten.

"Je mi nějak blbě, ztrácím rovnováhu," stěžoval si.

"Nu dobrá," smiloval se Osoba. "Tu máš, drž se toho," vyndal z hromádky kostí humerus, pažní kost, a opatrně mu ji podal.

"To máš tedy dobrý humor," poznamenal Nepolepšil. "Mám se o ni opřít nebo co?"

"Ano, tak nějak by se to dalo vyjádřit," odpověděl Osoba. "To u projektovaných bytostí, jako je člověk, bývá hlavní potíž. Myslí si, že aby byli, tak musí něco mít."

"Tomu nerozumím."

"Nepolepšile, nemusíš mít abys byl."

"Stále tomu nerozumím."

"Já vím. Bytosti v projektované realitě, lidi, jsou odkázáni na hmotu, jako na základ jejich existence vůbec, a tudíž jsou v ní nemilosrdně uvězněni. Není to v tom, že by byla hmota, jako například auto, dům, jachta, tělo a tak dále a tak podobně, špatná či dobrá věc, ale slouží jako dokonalá past v momentě, kdy bytost po ní posedle touží a jde dokonce, ze zoufalství, přes hmotné nehmotné mrtvoly svých bližních, aby si ji přivlastnil. Vtip je v tom, že čím víc vlastní, tím větší posedlost ho přepadne. A přestože má na svém kontě polovinu veškerého majetku celého světa, cítí se jako ten největší bídák, kterému hrozí strašlivý zánik a zapomnění z nedostatku. Užívá prostředků jaksi nekřesťanských, a někdy dokonce křesťanských, k získání ještě většího a většího majetku, a stráví bezesné noci psychotika zosnováním piklů, jak lidi a národy obrat o tu jejich hmotu. Nakonec opouští svět, kde ve skutečnosti, v pravém slova smyslu, nežil, se vším, co tu nashromáždil, zpustošený a posetý mrtvolami, a padá znovu do tmy iluzorního nebytí, kam právem také patří, tak nahý, jako když se do něj poprvé projektoval."

Přednáška na akademii

"Devadesát procent z vás jsou dobří policisté, zhruba devět procent dobří poldové a jedno procento šílení." začal doktor. Samozřejmě se všichni smáli, protože ještě nikdo nevěděl, co obnáší to první a co to další.

"Moc mě těší, že se tomu všichni smějete," pokračoval. "Přál bych si, abyste vy, kteří tu jste dnes přítomní, byli výjimkou a skládali se z devadesáti procent dobrých poldů a deseti šílených. Avšak my policisté nejsme jistá sorta geneticky manipulované rasy nebo mimozemšťané, ať zlí jazykové tvrdí opak..." Smích v posluchárně.

"A proto, bohužel, u nás platí zákony existence lidstva stejně jako u ostatního obyvatelstva. Čili, jsme velcí nebo malí, muž nebo žena, čestný nebo hajzl, seriózní nebo kliďas, chytrý nebo ne tak chytrý." Smích v posluchárně. On se však nesmál.

"Jako první bych vás ještě poprosil, abyste se naučili smát se také vtipům o fízlech. U nás se to totiž, podle některých, hemží hloupými policisty. Což je samo o sobě hloupost, a ta bývá směšná." Smích.

"Nu, zpátky k věci. Ty rozdílné charaktery mezi lidmi najdete nejen u nás, ale to samé bude určitě u doktorů nebo politiků, u taxikářů či u pekařů... atd. Nebo dokonce u vědců, věřte nebo ne. Čili, velký nebo malý, muž nebo žena, čestný nebo hajzl, seriózní nebo kliďas, chytrý nebo hňup. Vědec. Pokud si někdo myslí, že zbraně hromadného ničení nebo biologické zbraně, co ničí životy mužů, dětí a žen, vymýšlejí cikáni ze zvláštní školy v Teplicích, nebo bílí dělníci z Ázerbájdžánu, tak to je další hňup. Jsou to přiblblí vědci. Můj názor.

Vzestup Nepolepšila

"To už jsme tady?" divil se Jarda. "Dyť jsme nejeli na tom koni."

"Ale, kůň nekůň," mávl rukou Osoba. "To je jenom pro efekt. Jinak není třeba nikam jezdit. Vše je Tady a Teď."

"A co to sou ty cely a křiky v nich, proboha?"

"Jsou to mí pacienti," ukázal Osoba kosou směrem na nekonečnou řadu cel a pak se o ni zas opřel a zkřížil si nohy, jakoby unaveně a nekonečně smutně. "Jsou to duše lidí, které byly tam, odkud jste právě přišel, různě zlomené zradou, krutostí, blbostí, ignorací, arogancí a podobnými projevy lidské rasy."

"Vy jste tedy anděl, nebo tak ňák, jak se těm... to říká? Já myslel, že smrtka je spojena jen se smrtí." Skoro se styděl, že se na to ptá.

Nguyen Zin

Jakmile dorazil na místo, ukázal svou legitimaci straníka a požádal, aby mu předvedli dělníka, co tvrdě a dlouho pracuje, v naději, že se setká s těmi vysněnými svaly. Když za chvíli přišli dozorci dolu a před sebou strkali vyzáblého černocha, soudruh málem omdlel na místě. "Co to je?!" křičel na dozorce, a ne kdo to je.
"To je dělník z našeho dolu," odpověděli.

Když se soudruh Nguyen vzpamatoval ze svého zděšení, zjišťoval totožnost toho napůl mrtvého černocha, a co zjistil, ho mírně řečeno zase vyděsilo. Ten černoch byl jeden spisovatel, napůl Francouz napůl Vietnamec, což by znamenalo, že by měl být vlastně o něco světlejší než běžný Vietnamec. Prý odmítal psát o rozkvětu socialismu a místo toho byl načapán při činu, jak překládal jednu fašistickou knihu do vietnamštiny.

"Jakou fašistickou knihu," děsil se soudruh Nguyen dál, "Mein Kampf?"

"Prý nějakou Alenku v říši divů," odpověděl mu místní předák soudruh Nguyen.

"Tak ho ihned zatkněte!" křičel soudruh Nguyen.

"To nemůžeme," odpověděl předák soudruh Nguyen.

"Jak to že ne?!" řval soudruh Nguyen, "má nějaké protekce?"

"No to ne," odpovídal znuděně předák, "dyť on už je zatčenej a odsouzenej k doživotní dobrovolné práci tady v dole. Přece ho nemůžeme zatýkat podruhé."

Soudruh Nguyen nepochyboval, že ta vyzáblost a černota toho spisovatele byla určitý druh protestu.

Přednáška na akademii

"Nevím kolik lidí si myslí, že všechny léky jsou vyrobené pro ochranu zdraví občanů. Ale určitě jich je dost. Nevím kolik jich ví, že gigantické miliardové fabriky, které vyrábí léky a drogy jsou v osobním vlastnictví. Nejsou to charitativní spolky nebo občanská sdružení? Ne! Jsou to podniky, podnikatelé, byznys, chápete? Ale vím, že mi málokdo uvěří, když řeknu, že podle mě, tyto firmy mají osobní zájem na tom, aby existovaly choroby, nejlépe 'nevyléčitelné'.

Rozhodně mě pošlou všichni do prdele, když řeknu, že podle mého názoru, tyto 'charitativní' organizace aktivně vytvářejí a podporují faktory svého podniku, tudíž choroby, i kdyby vymyšlené, aby měli zákazníky. Kéž by to byla úplná blbost."

Autor Ermias Tulu
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky