Samozřejmost

Doba se hodně změnila, říkají staří. Myslím si, že každá nová generace se směje té starší za takovou hlášku. Prý to říkají vždy staří a je to jen takové klišé. Je to sice pravda, že to říkají staří, nicméně je to také pravda, že se doba mění, a podle mě hodně rychle.

Jestli se mění k lepšímu nebo horšímu je otázkou hlediska, a pro mě se aspoň jedna věc změnila k lepšímu. Lidi se opravdu pomalu, ale rychle učí spolu žít. Často máme věci, které považujeme za samozřejmost, a přitom ještě nedávno to vůbec samozřejmostí nebylo. Jsou to zdánlivě maličkosti. Na tohle může každý z nás uvést nějaké příklady. Jsou ještě mezi námi lidi, kteří si pamatují dobu bez aut, ledniček, televizí, letadel, telefonů... atd., věcí, na něž dnes nemálo lidí hledí, jako by tu byli už od dob Adama a Evy, a bez kterých by život ani nebyl možný.

Procházíme se městem pozdě večer nebo snad i v noci a hledáme nějaký klub, kde to ještě žije a přitom zapomeneme, možná ani nevíme, že jsou místa na světě, kde po západu slunce vyjde do ulic jen určitá sorta lidí, těžce ozbrojená policie a záchranka. To jsem zažil v Caracasu, hlavním městě Venezuely, kde nás z hotelu nechtěli pustit ven, protože je to prý "dangerous". A to bylo krátce po sedmé večer a ještě docela světlo. Ještě v devadesátých letech byla pro nás Afričany denní docházka do školy v Praze docela dobrodružství. Poznámky cestujících v metru, záporné ale i pozitivní, upřené, udivené pohledy na vás jako byste si toho vy ani nemohli všimnout, ženská nebo i chlap, kteří vstanou a změní místo, když jste si sedli vedle nich, byly na denním pořádku. Dnes vím, že v tom nebyl vůbec žádný zlý úmysl, a bylo to jen vnějším projevem toho, co máme uloženo v genech - cizí rovná se nebezpečí. A co může být Evropanům cizejší než černá barva pleti a placatý nos? A dnes, když vidím černochy, kteří jdou po ulici a hlasitě se mezi sebou baví a smějí se, a nevidím, že by to kohokoli z místních tolik zajímalo, rád bych věděl - zda tito Afričani ví, že toto nebylo vůbec samozřejmostí, a to ještě relativně nedávno?

Jak strašně rád bych, a to určitě nejsem jediný, se jel podívat do Mongolska nebo na Madagaskar nebo do Švédska nebo do Iráku nebo nebo nebo. Máme zatím jen tu jednu planetu a jediný náš domov, a nevědět ani nevidět všechna její zákoutí, a jak jsou geniálně a nádherně různorodá, bude doufám jednou považováno za nesmyslně vyplýtvaný život. Nemyslím si, že by kdokoli rád napořád opustil svůj domov, ledaže ho nutí popud k přežití. Snad ani Eskymáci ne, kteří mají strašlivou zimu, a to pořád. Domov je domov. Status quo na zemi je velice na hovno, ale co kdybychom vzali za celou zeměkouli zodpovědnost a udělali z ní lepší místo, kde nikdo nebude muset nikam utíkat? Nevěřte člověku, který se vám snaží namlouvat, že "cizinci" jsou tu, aby nás sežrali. Tady mluví jen chromozomy starodávného organismu. Zato mi věřte, že kdybyste nechali xenofobního občana, který dře ve fabrice nebo dává razítka na úřadě, žít na pár měsíců mezi domorodci u afrických Křováků, v divoké přírodě, kde nikde neuvidíte vodu natož pivo, možná nebude lehké ho přesvědčit, aby se vrátil zpátky do Evropy a zpět do práce na výrobní linku nebo do kanclu od pondělí do pátku. I kdyby se vrátil domů, už nikdy by nebyl stejný.

Toho dne, kdy si budeme vzájemně důvěřovat a naučíme se spolu žít, bude na zemi ráj.

 14. června 2016

Účel jazyka?

Ptalo se mě několik lidí, Čechů, jak to, že jsem se odvážil napsat knihu v tak těžkém jazyce jako je čeština, a ještě k tomu pro mě cizím. Napadlo mě k tomu napsat následující úvahu:

Účelem jazyka je komunikace.
Tato hláška může znít hodně primitivně, ale při hlubším zkoumání může nabývat na významu. Je zajímavé pozorovat Čecha, který je přesvědčen, ze česky neumí nebo Němce se stejným symptomem u své mateřštiny. Tohle se ve skutečnosti podařilo škole, nebo systému vzdělávání, přesvědčit člověka, že co by on obvykle přirozeně dělal a rozvíjel, to neumí a ani nikdy umět nebude. To, že se jazykem zabývá tolik profesorů, neznamená, že je jazyk věda. Není. Zajisté by se dal jazyk zařadit do oboru umění. Způsob vyjádření může kolísat od jednoduché mluvy doma a v hospodě k sofistikovanému způsobu na poli politiky (kdy je člověk "nucen" svého "protivníka" převálcovat, zdrtit nebo zmást) nebo umění, jako kupříkladu v poezii. Avšak ve všech případech zůstává účelem komunikace nějaké myšlenky.

Paní prodavačka se chce naučit trochu anglicky, aby mohla komunikovat v prodejně se svými případnými zahraničními zákazníky. Ona nemá ambice skládat básně ani kandidovat do parlamentu. Proč má tedy první hodina začít tím, že učitel popisuje gramatiku v pojmech akuzativ, dativ, genitiv, a podobné hovadiny?! Vzdělávací systém a vůbec náš společenský systém je založen na kriticizmu. Jako bychom měli strach, že pokud bude soused úspěšný, bude to znamenat náš konec. Možná jste také zažili případ kdy Pepa něco komentuje a Lojza má pocit, že musí nejprve opravit gramatiku a nebo jinak komentář znehodnotit. Dítě napíše příběh o pejskovi, který se zatoulal do lesíka, a paní učitelka na to vezme štětec namočený do rudé barvy a zakrvaví sešit všude, kde byl bůh gramatiky uražen, aby už takovou hloupost nikdy neopakoval. Když Pepíček nechápe Newtonův zákon, div že na něj pan učitel nezavolá policii. A přitom Pepíček, aspoň prozatím, neměl v úmyslu přihlásit se do výzkumného ústavu pro let do vesmíru. Skoro zázrakem přežije pár procent lidí útoky ze strany školy a okolí za to, že vůbec komunikovali, lidově řečeno otevřeli hubu, a stanou se v životě něčím, co je uspokojuje. Jistě kromě těch vyvolených dětí, kteří projdou soukromou školou, kde rodiče očekávají produkt, když tam investovali majlant. V případě žádného nebo špatného produktu by dotyčná škola zkrachovala. Ale veřejné školy nemůžou zkrachovat, protože jsou financované "státem", který bere prachy od daňových poplatníků, jež nesmějí příliš trvat na produktu za své peníze, pokud nechtějí mít malér. Proto společnost vychována z devadesáti procent kritikou se specializuje na kritiku a považuje to za normu. Proto nemalé procento společnosti je vysoce specializováno na kritiku a čeká jen až někdo pípne, aby ho hned srazilo k zemi. U této skupiny společnosti nehraje obsah v žádném případě velkou roli a forma je prvním terčem kritiky. Pokud by se ale přece jen někomu podařilo zkrásnět formu, stejně existují tací, kteří pak roztrhají obsah na kusy, aby odstranili potenciálního "konkurenta". Proto mnozí z nás raději drží hubu než aby čelili této nelítostné kritice, přestože by rádi něco komunikovali. Lojzu, velkého kritika snad nikdy nenapadlo, že pokud by byl soused Pepa dobrým doktorem, je to skvělá věc pro něho samotného i jeho rodinu. Pepu zas nenapadlo, že pokud by byl Lojza dobrým muzikantem, bude to parádní odreagování se od každodenního lopotění v životě. Dokážete si představit jaký bychom měli svět, kdyby si tento fakt všichni ti kritici opravdu uvědomili? A co kdyby učitelé opravdu najednou směli nejen učit, ale i naučit? Já si myslím, že bychom s lehkostí dobyli vesmír.