Ermias Tulu
Čech z Afriky
O autorovi
"...Díky tomuto selhání jsem zavítal mezi pankáče v Berlíně, bezdomovce ve Stuttgartu, azylanty... Ano i mezi Vietnamce... "
Když jsem dorazil do tehdejšího Československa, nepřekvapilo mě, že nás Afričany hodně lidí nevidělo jako sobě rovné, jemně řečeno, ačkoli jsme je často vědomostmi i převyšovali. My byli vysokoškoláci a oni vyletěli ze střední nebo byli vyučení řezníci či údržbáři... atd. Věděl jsem, že jsou z té bohatší strany světa a tím mají "nárok" cítit se lepší. Ale také jsem věděl, že to je pouhý pocit. Protože mě zvyk pozorovat stále neopustil a dokonce jsem se v něm ještě vypracoval, pokračoval jsem dál, až mě to zavedlo do míst, odkud, což jsem si uvědomil moc pozdě, pro mě nebylo návratu. České hospody! A musím bohužel zdůraznit, že za komunismu. Vládla tu úplně jiná atmosféra. Sice nejsem vyloženě fanouškem názoru, že opilý mluví pravdu, ale rozhodně jsem se vožralý mezi vožralými cítil jako doma, tak jak jsem to nikdy předtím nezažil. Nejdříve pivo a později vše co teklo, mě začalo až moc chutnat, tak jsem trávil více času v hospodách než ve studovnách. Stal jsem v tom světě svědkem, že bohatší platí rundu za rundou chudším a silní chrání slabé! Přísahám, že většina mých hospodských kamarádů dokonce přirozeně "zapomněla", že jsem černý, a viděli mě takového jaký jsem byl, a ne jak jsem vypadal. Najednou jsem měl spoustu kamarádů a ti mě na ulici zdravili a zvali k sobě domů. Poznal jsem, že člověk je v podstatě dobrý, a to byla obrovská úleva. Začal jsem postupně chápat, že člověk má jenom velký strach, zbytečný strach z něčeho neznámého, a aby ho překonal a přesvědčil hlavně sám sebe, že není posera, kopal a utlačoval samozřejmě ty slabší.
No jo, toto filozofické
poznání bylo sice velkolepé, ale nakonec jsem byl "odejit" z Fakulty
všeobecného lékařství v Praze již ve druhém ročníku. Pochopitelně. Musím
přiznat, že toto selhání bylo zpočátku bolestné. Až mnohem později jsem si
uvědomil, se vší úctou k vysoké škole, že mě nemohlo potkat nic lepšího. Nebyl
bych zažil, co jsem zažil a čehož v žádném případě nelituji. Díky tomuto
"selhání" jsem zavítal mezi pankáče v Berlíně, bezdomovce ve Stuttgartu,
azylanty ze všech možných zemí. Ano i mezi Vietnamce, kteří utekli na západ z
Čech, s nimiž jsem bydlel v prostorné cele bývalého vězení v Ludwigsburgu, přenechané
azylantům, a s kterými jsem měl hodně zážitků a zábavy... atd.
Tento život mě naučil, ještě kromě několika jazyků, vidět věci z různých stránek a vidět to, co opravdu vidím, i když někdo říká něco jiného. Poznal jsem spoustu různých lidí a viděl v nich hodně společného. Mnoho jsem získal a za nic bych neměnil. Z těchto zásob jsem hodně čerpal při psaní své knihy Punk fiction aneb No future.
Nakonec pro mě bylo přeci jen
návratu. Jako zázrakem jsem se ocitl opět v Čechách, kde jsem se oženil, začal
pracovat a stal se státním a "dobrým" občanem. Ale nějak už se to přemísťování
s mým životem propojilo a nezůstal jsem na místě, momentálně žiji se svojí
rodinou v Berlíně.